Podzimní bremsberky

O lesní železnici u přemyslova jsem kdysi sepsal tento článek. Protože jsem ale chtěl unikátní dílo vidět na vlastní oči a protože jsem nebyl sám, vydali jsme se v závěru října na svahy Černé stráně nejprve do Šumperka vlakem a posléze proslulým Strejdovláčkovým Loganem, který nám ochotně nabídl ke svezení.

Jeseníky halila až do odpoledne hustá mlha a přes sto let staré náspy, zářezy a zdi z horského kamene tak vypadaly, jako by se zrodily z jakéhosi bezčasí. A taky do něj zapluly poté, co jsme odešli. Přemyslovská železnice pro mě díky tomu má dodnes neskutečně tajemný a záhadný nádech.

Ano, právě tam nahoru se vydáme.

Pavoučí sítě s kapkami vysrážené mlhy - dny, kdy se v horách již podzim odevzdává zimě.

Přemyslovská železnice mě překvapila. Čekal jsem pár terénních vlnek ale našli jsme mohutné zdi, stovky metrů dlouhé svážnice a dodnes nádherně zachovalé tělěso dráhy.

Ještě nedávno tu prý dokonce ležely trosky několika oplenových vozů na svážení řeziva. Nešť už jsou pryč.

Zářez deroucí se vzhůru mlhou by musel na první pohled trknout i nepoučeného železničníého archeologa.

Nejvyšší ze čtyř na sebe navazujících svážnic, vlastně kolejových lanovek, je zřejmě nejzachovalejší. Koleje od výchozí stanice u silnice z Přemyslova nastoupaly přes čtvrt kilometru výšky. Sem už se jen tak někomu šplhat nechce.

Pohled dolů po svážnici dlouhé několik stovek metrů.

Celé soustavě se dondes říká Bremsberky podle německého Brems = brzda a Berg = kopec.

Svoji boudu tu má i stejnojmenná osada.

Solidní těleso ovšem lesní dělníci vybudovali nejen pod svážnicí, ale také pod systémem po vrstevnici se rozbíhajících odbočných kolejí jež ovinuly úbočí Černé stráně. Na severu se dokonce nejvyšší etážová větev spojila s jinou lesní železnicí nad Annínem.